Nemožná nahota

Významný francouzský sinolog François Jullien (nar. 1951) ve své knize „Nemožná nahota“ (2000) poukazuje na zásadní, avšak ne zcela zřejmý rozdíl mezi západním a východním světovým názorem: zatímco v evropském umění, od antických soch po současnou fotografii, se nahé tělo jeví jako fenomén neodmyslitelný a zakořeněný v kultuře, v Číně je nahota jako filozofická a estetická kategorie nemožná. Její vznik předpokládá „morfologické“ myšlení, snahu o fixaci formy jako ztělesnění ideje, tedy samotnou podstatu metafyziky, zrozené v Řecku. V čínské kultuře je naopak forma chápána jako něco procesuálního, podléhajícího změně, a proto nevyžadující zastavení pohledu na „nahém“, a tudíž živém těle. Jullien, zkoumající díla čínské grafiky a malby a přemýšlející o nemožnosti nahoty, navrhuje nový pohled na naše chápání pravdy, bytí a smyslové zkušenosti jako takové.