Lužinova obrana

Nabokov začal psát svůj třetí román na jihu Francie a dokončil ho v roce 1929 v Berlíně, poté co krátce předtím napsal své matce: „Za tři nebo čtyři dny dám tečku. Dlouho poté se nebudu pouštět do takových monstrózně obtížných témat, ale napíšu něco klidného a hladkého. Přesto jsem se svým Lužinem spokojený – ale jaký to složitý, komplexní stroj.“ „Lužinova obrana“ obsahuje mnoho vrstev, z nichž každá podrobně zkoumá jedno z témat, která se později stala klíčovými v Nabokovově díle. Je zde téma duality, kontakt mezi skutečným a fiktivním světem a střet umění se životem, geniality s obyčejností. Pro hlavní postavu, slibného velmistra Lužina, posedlého šachy, se život stává hrou na šachovnici, hrou, ve které nelze vyhrát, ale lze se úspěšně bránit. Nabokovův bezchybný styl, strhující zápletka a jemný psychologický vhled okamžitě udělaly z mladého autora jednu z předních osobností ruské diaspory. Jak napsala Věra Nabokovová: „Tohle se nepodobá žádnému z předchozích, všechno je nové: styl, téma, zpracování. Ruská literatura nic takového ještě nezažila.“ A s tím je těžké nesouhlasit.