Přiznávám se

Mohla bych říct, že je to sbírka povídek, příběhů, že jich je jen sedm a všechny jsou psány v první osobě, ale já knihu vnímám jinak. Pro mě to nejsou jen příběhy a hlavně ne jen postavy, pro mě to jsou lidé. Živí lidé. Z masa a krve. Ljudmila, Paul, Jean a další, bezejmenní, mluví o sobě. Téměř všichni mluví ve tmě, v noci nebo v období života, kdy moc dobře nerozlišují den od noci. Snaží se porozumět sami sobě, svlékají se, sundávají si brnění, otevírají své duše. Ne každému se to daří, ale i pokusy mě nutí vcítit se do vlastních postav, je asi příliš pompézní, ale opakuji: pro mě to nejsou postavy, ale lidé, skuteční lidé, moji noví známí, které vám dnes představuji.