Všechno, co jsem neřekl/a

„Všechno, co jsem vám nikdy neřekla“. Lydia je mrtvá. Ale oni to ještě nevědí. 3. května 1977, půl sedmé ráno, nikdo neví nic kromě té nejneškodnější skutečnosti: Lydia se opozdí na snídani... Tak začíná (a končí) příběh další Laury Palmerové - rodinná historie falešných nadějí a mlčení. Marilyn je ambiciózní dívka z amerického Jihu, snící o tom, že se stane lékařkou v letech, kdy se od ženy očekává spíše sklon k hospodyňce než k profesionální kariéře, snící o tom, že bude výjimečná ve světě, kde jí je předem přidělena role. James je potomek čínských imigrantů, kteří do Spojených států přišli pololegálně, celý život výjimečný už od narození, sní o tom, že bude jako všichni ostatní, splyne s davem, přestane vyčnívat. Tito dva se milují, vidí v sobě odraz svých snů. Sny ale blednou, život si vybírá svou daň, a tak rodiče jmenují nejstarší dceru zodpovědnou za realizaci nenaplněného. S nejlepšími úmysly, samozřejmě. Oba doufají, že jejich dcera dosáhne toho, čeho se jim nepodařilo: matka si přeje, aby se profesionálně realizovala a byla uznávána, otec lásku a popularitu mezi vrstevníky. Holčička se stává středem rodinného vesmíru. Její starší bratr a mladší sestra ustupují do pozadí - rodiče je milují, ale nevidí je, protože všechny jejich naděje se upírají na Lydii. A malá traumatizovaná holčička Lydia se den za dnem snaží ze všech sil naplnit nenaplněné plány svých rodičů - protože malé děti milují své rodiče, nemohou je nemilovat, chtějí, aby jejich rodiče byli šťastní, a nevědí, jak jim říct „ne“. Lydia pilně cpe fyziku a biologii, bez sebemenšího zájmu o přírodní vědy, protože její matka se nikdy nestala lékařkou, ale sní o tom, že se její dcera stane lékařkou. Lydia chodí sama na taneční a do kina a předstírá, že se baví s kamarády, protože její otec se nikdy s nikým nekamarádil, ale sní o tom, že jeho dcera bude duší společnosti. Postupem času se však z malé holčičky stává podrážděná teenagerka a začíná matně tušit, že je možná načase pochopit, co sama chce, a že nemůže obětovat svůj život kvůli vzdušným zámkům svých rodičů. Vztahy v rodině – podle všech měřítek docela izolované a obecně zvláštní v podmínkách, kdy byl zákaz mezirasových sňatků uznán za nelegální teprve před deseti lety – jsou postaveny na mlčení. Uvnitř každého tiše dýmá vztek, bezmoc, strach a zoufalství. Všichni jsou zavření v hlavě, ale nikdo nikomu nic neříká. Mlčení je také lež, i když je určeno k záchraně. Dva dospělí a tři děti den co den mlčí o důležitých věcech. Rodiče nahrazují realitu fantaziemi a vydávají zbožné přání za realitu. Děti skřípou zuby a mlčky spolupracují. Vzájemné porozumění beze slov je někdy také možné, ale příliš křehké. A když se dívka, vyčerpaná potřebou lhát a říkat „ano“ po celá léta, když chce křičet „ne“, rozhodne z této klece vymanit, stane se to, co se stane. „Všechno, co jsem nikdy neřekla“ je příběh o bílé lži, která nikdy nepřestane být lží. O tom, jak traumatizovaní rodiče nevědomky traumatizují své děti. O tom, čeho jsou rodiče schopni svým dětem udělat z lásky a s nejlepšími úmysly. A nakonec o tom, jak někdy mlčení zabíjí.