Byzantská astrologie: Věda mezi ortodoxií a magií

Astrologie je nejstarší věda o nebeských tělesech a jejich vlivu na všechny živé organismy na Zemi. Vznikla na březích Eufratu, odkud se později rozšířila do Egypta, Malé Asie a Řecka. Pro lidi starověku byla astrologie spolu s magií způsobem porozumění okolnímu světu, předpovídání budoucnosti a zvládání přírodních sil. Nicméně v období pozdní Římské říše, s šířením křesťanství, se postoj ke starověkým učením změnil na opovržlivý a předpovědní praxe byla zakázána na legislativní úrovni. Nicméně v Byzanci v 7. až 14. století zájem o astrální věštění neustal: apologetové starověkého učení se ho snažili prezentovat jako legitimní a v souladu s křesťanskou doktrínou. Myšlenka byla, že pokud studium nebeských těles pomáhá rozluštit jejich význam pro lidi, měla by být taková práce považována za zbožnou a oslavující Stvořitele skrze studium Jeho stvoření. Prostřednictvím svědectví anonymních vědců, světských intelektuálů, mnichů a císařů se autor pokouší vysledovat, jak věda o hvězdách spolu s astronomií a matematikou hledala ospravedlnění pro svou existenci v nové křesťanské společnosti.