Viditelný člověk aneb Kultura filmu

Viditelný člověk (1924) od maďarského spisovatele a básníka Bély Balázse (1884–1949) je jednou z prvních knih o filmové teorii. Balázs věří, že „kino zviditelňuje člověka a jeho svět“, a proto se – ovlivněn myšlenkami Henriho Bergsona, Georga Simmela a Wilhelma Diltheye, u kterých studoval v Paříži a Berlíně – obrací k fyziognomii a mimice a stává se průkopníkem ve studiu obličeje a detailního záběru. Pouští se do polemiky s Kulešovem a Ejzenštejnem, aby identifikoval estetické vzorce kinematografie, popisuje a analyzuje jeho výrazové formy a identifikuje principy, které kinematografii učinily tak populární. Balázs zkoumá různé typy filmů, odhaluje tajemství optických triků, hodnotí nový trend – barevný film – odhaluje význam zvuku a hudby pro filmy a dělá si legraci ze „šťastného konce“. Balázsovy myšlenky nepatří výhradně minulosti; neustále se jimi zabývají vědci, historici a filmoví sémiotici. Vliv viditelného člověka na teoretické myšlení sahá od konceptu „aury“ Waltera Benjamina až po filmovou sémiotiku Christiana Metze a feministické teorie pohledu.