Pustina: První světová válka a zrod hrůzy

Lidé mají vrozenou přitažlivost k děsivému a ta má hluboké kořeny v kultuře, ale horor začal svůj zlověstný tanec smrti v beletrii a kinematografii jako jeden z důsledků první světové války, kataklyzmatu, které se v dějinách lidstva nikdy nestalo, ukazuje W. Scott Pull. Válka donutila celou generaci konfrontovat se se smrtí: Fritz Lang přežil, ale vrátil se s myšlenkami na podstatu zla; Siegfried Sassoon viděl mrtvé i v nemocnicích; obrazy Otta Dixe se staly jedněmi z nejgrafičtějších a nejděsivějších vizualizací válečných hrůz; Sigmund Freud napsal v roce 1919 nesmrtelné dílo „Zlověstné“. Horor se nestal katarzí, ale opakováním, ne zábavou, ale jakýmsi průvodcem k novému normálu. Granáty, kulky, plyny a další technologické pokroky proměňují těla v beztvaré skořápky, stále hmotné a organické, ale inspirující téměř chtonickou hrůzu. Vojáci vstávají z hrobů a obviňují průměrného člověka, že nic neví o vojenské oběti, kterou přinesli. Upír vytváří prostor „velké smrti“. „V každém hororu, v každém hororovém příběhu, v každé hororové počítačové hře nám duchové první světové války dovádějí a lechtají nervy, žijí na samém prahu našeho vědomí.“