Pták

Anna Arkatova je rusky mluvící lotyšská básnířka, esejistka a překladatelka. Píše sloupky v časopise „Psychologies“ a v časopise „Medvěd“. V různých letech se stala laureátkou Mezinárodní Vološinovy ​​soutěže a ceny „Moskevský účet“. „Pták“ je básnířčina próza. Lze ji zařadit na stejnou poličku jako romány „Naruby“ a „Mezera“ od Ingy Kuzněcovové, „Horizontální poloha“ od Dmitrije Danilova a také s prózou Grigorije Marka. „Anna Arkatovová má houževnatou paměť. Pamatuje si 80. léta v tak drobných detailech, že se zdá, že slyšíte, jak se vrací čas, klapnutí podpatků a vůně Madame Rochas. Vůně tohoto francouzského parfému smíchaného s cigaretovým kouřem prostupovala „Ptákem“. Tady všichni neustále řeší vztahy, scházejí se, rozcházejí se, snaží se zbavit zlozvyků, sní o Paříži a samozřejmě nezištně se milují. Kdo řekl, že v SSSR nebyl sex? Anna Arkatovová přesvědčivě vyvrací vžité klišé. A kromě toho tehdy bylo spousta dalších věcí, navzdory totálnímu deficitu, uzavřeným hranicím a nedostatku internetu. Smutné, vtipné, dojemné příběhy ve sbírce „Pták“ lze číst v řadě jako román o tom, kým jsme byli a kým jsme se stali. Bez moralizujících závěrů a hlubokých maxim. „Jen laskavý úsměv, jen něha, jen krátké objetí, než se rozloučíte s mládím a půjdete dál se svým životem...“ - Sergej Nikolajevič, šéfredaktor projektu Snob „Příběhy Anny Arkatovové by mohly velmi dobře - nebudete se mýlit - dají se popsat jako velmi talentovaná, lehká, vtipná, ironická próza, psaná ženou a hlavně o ženách, nebýt jedné důležité okolnosti. Ve všech z nich je jakýsi rozpor. Předstírají lehkost, ale odhalují zřetelnou hořkost a fatalismus. Předstírají pouze vtip, ale zjevně je napsal velmi moudrý a hluboký člověk, který zná pravdu o životě. A také obsahují vlastnost, která je dnes pro spisovatele velmi vzácná - něhu k lidem. Něhu takové síly, takové - řekl bych, intenzity (pokud by vůbec bylo možné definovat něhu takovým slovem), - že když cítíte sílu této něhy, při čtení jaksi trochu otupíte. A to je dobré, správné otupění. Autor vám vrací to, co se v nekonečném shonu možná již ztratilo - pohled na člověka, na jeho osud jako na zázrak. Když tomuto zázraku porozumíte, sami se stanete autorem. I když na vteřinu, sami se začnete na svůj vlastní život dívat jinak. „- Boris Minajev, spisovatel „Arkatovovy příběhy vytvářejí tak zvláštní svět... Hledám slovo a je celé špatně. Elegantní? Ne. Stylové? Ještě horší. Je to svět, který je velmi reálný a bez falešné úzkosti, svět nasycený skutečnými emocemi a nevymyšlenými srážkami, malebnými panoramaty a trefnými zvětšeninami. Jsem si jistý, že mezi čtenáři této knihy se najde mnoho těch, kteří se rozhodnou, že Anna tu či onu postavu okopírovala konkrétně od nich – takový efekt rozpoznání.“ Kdyby umělec Bruegel byl žena, žil v moderní Moskvě a psal příběhy, pak by byl Annou Arkatovou.“ — Alexandr Sněgirev, spisovatel „Toto je dívčí, mladistvá, vtipná, impulzivní próza: nálada zachycená za pochodu, v kuchyni, ve třídě, v obchodě, ve třech nebo čtyřech lehkých, přesných řádcích, v pěti řádcích, ale okamžitě jste poznali dívky z náčrtu a vzpomněli si na tento dvůr, na rok a na důvod setkání a hlavně na kvalitu vzduchu, která se tak obsáhle, s osvětlením, pamatuje, když jste mladí, když jste zamilovaní a když jste opravdovým umělcem.“ — Věra Polozkovová, básnířka