Vesnice na řece Oredezh

...Teenageři Káťa a Lena Komarovovi z chudé rodiny s mnoha dětmi mají plné ústa starostí: zatímco se jejich opilý otec a matka hádají, oni potřebují nějak nakrmit, obléknout a obout své mladší sestry a bratry. Krize roku 1998 je za rohem, ale děti se nevzdávají naděje na zázrak. Koneckonců, tam, kde dospělý nevidí nic než chudobu a beznaděj, dítě dokáže rozeznat záhadu... Tato kniha je jedinečným kolektivním portrétem ruského člověka, obyvatele naší rozlehlé země. Ne metropolity, ne „trumfové karty“, ne „pokročilého“ a „osvíceného“, ale obyčejného, ​​„průměrného“ člověka. Téhož člověka, který obývá malá města a vesnice, každý den chodí do práce točit volantem, mávat sekerou na stavbě, šít povlaky na peřiny nebo prodávat zboží za pultem obchodu. Před očima čtenáře proběhne mnoho osudů, z nichž každý si zaslouží samostatný román. A ty, jejichž životy teprve začínají – malé hrdinky knihy, Káťa a Lena Komarovovy, a ty, jejichž životy už dávno skončily: naprosto jedinečná babička z početné rodiny s mnoha dětmi, která stojí v centru děje, nebo hlučný kněz z místního kostela. V malé vesnici na řece s tajemným názvem Oredež se jako v kapce vody zrcadlí celé Rusko se svými bolestmi i radostmi, s problémy i nadějemi, s těžkým životem a neodbytnou vírou ve světlou budoucnost. A v tomto smyslu je tato kniha velkým kolektivním portrétem té velmi tajemné, rozervané, ztracené, někdy rozzlobené nebo uzavřené, ale zároveň – nekonečně mírné, laskavé, čisté, jasné a jasné ruské duše. Anait Grigorjanová je prozaička z Petrohradu. Na svém kontě má několik románů („Chobotnice“, „Neznámo bohům“) a také překlady z japonštiny („Vražedný vlak“, „Léto zlých duchů Ubume“). Anaitův tvůrčí styl je definován jejím bezchybným zvládnutím literární obraznosti, ověřeným stylem, absencí „prázdných“ slovních konstrukcí a fascinujícími zápletkami. Grigorjanův svět je poněkud ponurý, ale je v něm naděje. A láska.