Dopisy přátelům

„Pták v kleci na jaře dokonale chápe, že se děje něco, k čemu je to potřeba; dokonale cítí, že se něco musí udělat, ale nemůže to udělat a netuší, co přesně se to musí udělat... A teď si tlouká hlavou o mříže klece. Klec se ale nevzdává a pták se bolestí zblázní.“ Snad tato věta z jednoho z Van Goghových dopisů nejlépe odhaluje podstatu vnitřní tragédie velkého umělce, který si uvědomil, že právě „těžké břemeno těla“, v němž byl uvězněn, omezovalo jeho neúnavné hledání umělecké dokonalosti... Van Gogh psal hodně a ochotně – psal svému nejlepšímu příteli Paulu Gauguinovi, Antonu van Rappardovi, Emile Bernardovi a dalším a jeho dopisy představují jakousi „tvůrčí zpověď“ génia, za jehož života nepoznaného, ​​za každým z jehož díla se skrývá kolosální duševní a duchovní napětí.