Petrohradské povídky

„Všichni jsme vyšli z Gogolova ‚Kabátu‘,“ správně říkají ruští spisovatelé…,“ poznamenal v roce 1885 francouzský kritik E.-M. de Vogüé. Dnes by s tímto tvrzením jen málokdo nesouhlasil. Jak si příběh o ukradeném kabátu zajistil Gogolovým dílům tak čestné místo v literatuře? Každá generace čtenářů, která objevuje Gogolův tajemný, podivný, fantastický svět – „věčně stejný, věčně nový“ – na tuto otázku odpovídá jinak. „Petrohradské povídky“, včetně „Kabátu“, „Něvského prospektu“, „Nosu“, „Portrétu“ a „Zápisků šílence“, byly poprvé vydány pod jednou obálkou ve třetím svazku sebraných spisů z roku 1842. Autor je nespojil do zvláštního cyklu jako „Večery na farmě u Dikanky“ nebo „Mirgorod“, ale přesto se do dějin ruské literatury zapsaly jako jeden celek. Toto vydání obsahuje i článek V. M. Markoviče a podrobné komentáře.