Obléhání kostela Svatého Spasitele

Magický realismus od Gorana Petroviče. Hrdinové migrují ze snů do reality a zpět. Ve snech můžete cestovat časem, padouši ve snech mohou okrádat a zabíjet, mohou krást všechny nápady a plány. I těhotenství může být ve snu skryté, i když bude trvat třikrát déle než obvykle, ale v reálném životě nikdo nic netuší. Třinácté století. Bulhaři a Kumáni útočí na klášter Svatého Spasitele. Svými hroznými vlastnostmi, pochmurností a krvežíznivostí se staví do čela jakékoli „armády temnoty“ z moderní fantasy. Mají zlověstné stíny a jejich vůdce Šišman má rysí klobouk, který ožívá a na příkaz majitele se vrhá na viníka. Vyprávění se táhne celou historií Evropy: zrada legendárního slepce, benátského dóžete Dandola, dobytí Konstantinopole křižáky, osud dvou srbských králů Dragutina a Milutina. Román má dokonce i svého vlastního Wolanda - muže se sušenou dýní, ze které se valí tma. Pro milovníky magického realismu zaujme román své právoplatné místo po „100 letech samoty“ a „Mistru a Markétce“. Je založen na skutečných událostech a čte se jako historická fantasy i jako filozofický román. „Dnes jsou okna do obou současných časů zabedněna kamenem. Všude. Minulost i budoucnost, které se nám zdají být přístupné, také vypadají úplně jinak, než doopravdy jsou. Všechno je tak přeřezané a přestavěné, že nepoznáte vlastní matku. Říká se, že naposledy byla okna všech čtyř časů shromážděna v Ziči, v chrámu Spasitele, přesněji řečeno, v cele svatého Sávy. Ale měli byste vědět – všechna jsou rozbitá. „Nejsou rozbité jen jejich okenice. A nejen samotná okna. To není to nejhorší. Všechno, co se skrz ně dalo vidět, je rozbité. Tak dlouho tě učím dívat se časem a ty v něm chceš promarnit život!“