O otroctví a svobodě člověka

Ruský náboženský a politický filozof, představitel ruského existencialismu a personalismu Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874–1948) je jednou z ikonických postav v dějinách ruské filozofie. Aktivní osobnost stříbrného věku, tehdy pro sovětskou vládu nepohodlná postava, byl v roce 1922 vyhoštěn z Ruska na „lodi filozofů“ a od té doby žil v Evropě. Ke konci svého života, v letech 1942–1948, byl sedmkrát po sobě nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho filozofie svobody pro nás zůstává zdrojem naděje dodnes a koncept nového středověku, který Berďajev rozvinul jako jeden z prvních, byl diskutován významnými mysliteli po celé 20. století a neztratil na aktuálnosti. Svoboda je pro Nikolaje Berďajeva původním stavem člověka, který nemá ani základ, ani hranice, není nikým, včetně Boha, ovládán; svoboda je to, co člověk potřebuje k realizaci svého hlavního povolání – tvořivosti a poznání. „Osobnost je v podstatě neposlušná a neukázněná, je to odpor, nepřetržitý tvůrčí akt,“ píše Berďajev ve svém pojednání „O otroctví a svobodě člověka“ – „nejradikálnější, duchovně nejrevolučnější z mých knih,“ jak sám vysvětlil. Kromě tohoto díla obsahuje tato sbírka článek „Spása a tvořivost“ – Berďajevův pokus o srovnání křesťanské pokory s přirozeným, nezbytným a bezpodmínečnou svobodu potřebujícím impulsem člověka k tvoření.