„Nebe je náš rodný domov...“

Popularita ruského sovětského básníka a válečného veterána Alexeje Ivanoviče Faťjanova (1919-1959) u válečné generace je srovnatelná s popularitou Vladimira Vysockého u generace šedesátých let. Ale i dnes znají jeho dílo i ti, kteří neznají jméno Alexeje Faťjanova. Písně na motivy jeho básní, procítěné a upřímné, stále rezonují v srdci a paměti: „V městské zahradě hraje dechová kapela...“, „Kde jste teď, moji přátelé a spolubojovníci?“, „Nebe je modré nad Ruskem...“, „Kdy přijde jaro, nevím...“. Celá země zpívala tyto písně po vzoru hrdinů filmů „Věno svatba“, „Nebeský pomalumotor“, „Dům, ve kterém žiji“, „Velký život“. „Celé dětství jsem strávil uprostřed bohaté přírody středního Ruska, kterou bych nevyměnil za žádný perník Krymu a Kavkazu,“ napsal Alexej Faťjanov. — Pohádky, pohádky, pohádky od Andersena, bratří Grimmů a Afanasjeva — to byli moji věrní společníci na venkovské cestě z vesnice Petrino do provinčního města Vjazniki, kde jsem nastoupil do školy a po třech letech studia byl odvezen do Moskvy dobýt svět. Svět jsem sice nedobyl, ale naučil jsem se číst a psát natolik, že jsem začal psát básně pod vlivem Bloka a Jesenina, které dodnes šíleně miluji.“ Stejně jako mnoho jeho vrstevníků měl i Faťjanov těžký osud vojáka. Válku potkal v letecké posádce poblíž Brjanska, první zranění utrpěl při průniku z německého obklíčení, druhé — v prosinci 1944 při útoku na město Sekešfehérvár v Maďarsku. Jeho život byl plný a zářivý, ale podle smutné tradice ruských básníků krátký. Alexej Faťjanov zemřel ve věku jednačtyřiceti let a zanechal zemi své básně — „slova lidu“.