„Nebuď ji za úsvitu…“

Afanasij Afanasjevič Fet (1820–1892) byl pozoruhodný ruský básník 19. století, „zpěvák přírody a lásky“ a vytříbený textař. M. Ju. Lotman si všiml „impresionistické bezprostřednosti“, která je jeho básním vlastní, a dokonce v nich viděl blízkost „k poetice filmu a figurativní montáže“. Ve Fetově díle není žádné období formování: jeho lyrické „já“ se světu jevilo již celé a úplné. Podle básníkova blízkého přítele Lva Nikolajeviče Tolstého jsou jeho básně psány současně „pevně a snadno“ a některé jsou psány tak, že „nelze přidat, ubrat ani změnit ani slovo“. Fetova konverzace o věčném – o lásce, plnosti života, blízkosti přírody, o kráse a obtížnosti jejího vyjádření – pokračuje i o dvě století později a nese myšlenku harmonie mezi duší a světem, přijetí existence takové, jaká je, se vší její proměnlivostí a konečností.