„Možná se toho nedožiju…“

Jméno Gennadije Špalikova, básníka a scenáristy, je neoddělitelně spjato s „táním“, tím krátkým, ale překvapivě svěžím závanem svobody, který měl tak odlišný vliv na umění generace šedesátých let. Celý život psal básně, byly součástí jeho scénářů a staly se písněmi. „Parník bílý-bílý“ a písně z filmu „Jdu Moskvou“ zpívala celá země. V roce 1966 Špalikov natočil podle vlastního scénáře film „Dlouhý šťastný život“, který získal Grand Prix na Mezinárodním festivalu uměleckokreslířského filmu v Bergamu, ale v SSSR zůstal bez povšimnutí, stejně jako mnoho jeho filmových děl. Gennadij Špalikov neměl dlouhý ani šťastný život, ale paprsky „něžné beznaděje“ a toho úžasného pocitu štěstí v jednoduchých věcech pro nás stále září v textech, které vytvořil.