Mrtvé duše. Báseň

Báseň „Mrtvé duše“ je jedním z velkých děl světové literatury, nejvýraznějším příkladem ruského realismu, originálním a osobitým, stejně jako všechna díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. „Gogol neměl v ruské literatuře žádné předchůdce,“ prohlásil slavný kritik V. G. Belinsky, „nebyly (a nemohly existovat) žádné příklady v zahraničních literatuře. Před jejím vznikem neexistovaly žádné náznaky o typu jeho poezie.“ V dopise V. A. Žukovskému Gogol vysvětlil koncept svého díla: „Dlouho jsem se zabýval myšlenkou velkého díla, v němž by bylo představeno vše, co je v ruském člověku dobré i špatné, a byly by nám odhaleny nejviditelnější vlastnosti naší ruské povahy.“ Cesta podvodníka Čičikova, bývalého kolegiálního radního, který se vydává za statkáře a skupuje „mrtvé duše“ nevolníků, odhaluje čtenáři obraz hluché, bezradostné stagnace provinčního života, dusivé atmosféry vulgárnosti a nespravedlnosti. Postavy, které Čičikov na své cestě potkává, působí depresivním dojmem – sterilní snílek Manilov, bezstarostný mlýn Nozdrjov, patologický lakomec Pljuškin vypadají jako lidé, jejichž vlastní duše jsou již dávno nenávratně mrtvé. Svět mrtvých duší je v kontrastu s vírou v ruský lid, v jeho nevyčerpatelný duchovní potenciál. Není náhodou, že finále básně obsahuje symbolický obraz trojky ptáků řítících se vpřed – jako výsledek Gogolových mnohaletých úvah o velkém osudu Ruska, o přítomnosti a budoucnosti jeho lidu. Ilustrace mistra knižní grafiky Sergeje Viktoroviče Ljubajeva odhalují osobnosti postav a zdůrazňují ducha díla. Doslov V. V. Erlichmana. Komentáře S. I. Mašinského. Pro děti středního školního věku.