Malinverno

Kniha je právem srovnávána s dílem Umberta Eca „Jméno růže“, „Babylonskou knihovnou“ Jorge Luise Borgese a díly Luigiho Pirandella. Čtenář si na dlouhou dobu zapamatuje neobvyklé jméno hrdiny – Maglinverno, vytvořené se stejnou dovedností jako jeho oblíbené postavy: Don Quijote, Cyrano z Bergeracu, Treplev, Pinocchio, Kaštanka a mnoho dalších. Autor se zaměřuje na roli literatury v lidském životě. Jedná se o jedinečný čtenářský zážitek, který vyvolá mnoho emocí, a množství postav s ruskými jmény hovoří o hlubokých znalostech a zvláštním pietním postoji italského spisovatele k ruské klasické literatuře. Děj: Existují místa, odkud se odevšad ozývají slova románů a básní a jména obyvatel připomínají hrdiny světové literatury. Město Timpamara se takovým místem stalo od doby, kdy zde byla před mnoha lety postavena papírna. V 60. letech 20. století je na městském hřbitově objeven neoznačený hrob, jehož tajemství má odhalit chromý knihovník a správce hřbitova Astolfo Maglinverno. Stejně jako středověký mnich z románu Umberta Eca je Maglinverno fascinován příběhy a záhadami vesmíru. Astolfo, milovník knih s bujnou fantazií, mísí zápletky románů s osudy svých spoluvesničanů – živých i mrtvých, ale nejvíce ho fascinuje náhrobek bez jména a data a s fotografií ženy. Postupem času se rozhodne proniknout do tajemství této tváře. Astolfo ji nazývá Emma Rouault, podobně jako hrdinka Flaubertovy Paní Bovaryové. O několik měsíců později najde před Emminým náhrobkem květinu. Co to znamená? Květiny se objevují dál, až o několik týdnů později Astolfo spatří ženu, jak nechává další květinu, a k jeho překvapení je identická s obrazem tajemné Emmy... „Život v Timpamaru byl takový: když se někomu podařilo narušit jeho monotónní uniformitu, všichni následovali jeho příkladu. Od té doby se obyvatelé města považovali za svobodné zbavit se folklóru a tradic a začali pojmenovávat své děti po papírových hrdinech...“ „- Slyšel jsi někdy hlas knih? - zeptala se mě jednou matka. - Ne slova, která jsi četla, ale ten hlas, zvuk papíru? Podíval jsem se na ni ohromeně, chápal jsem její literární halucinace, kdy se postavy v knize stávaly sousedkami v domě a naopak, ale aby papír mluvil, mi připadalo příliš. Zřejmě se zbláznila. - Musíš jen počkat na ten správný den, - dokončila.“ „Když jsem dočetl nedokonalou knihu, tedy takovou, která neskončila smrtí hrdiny, cítil jsem zklamání a nespokojenost. To se stalo i s příběhem o Pinocchiovi. Proměna polena v živého člověka jednou provždy ukázala, že konce, v nichž panuje mír a harmonie, mi kategoricky nejsou po chuti.“