Láska. Co o ní říkají filozofové

O lásce byly napsány tisíce knih a řečeno tolik slov, že je pro jednoho člověka nemožné je všechny obsáhnout. Pochopit ji jako holistický duchovní jev se stalo možným díky filozofii. První pokusy o racionální pochopení lásky byly podniknuty ve starověku: Sokrates věřil, že pravá láska inspiruje člověka k hledání pravdy, podporuje duchovní růst a překonává egoistické aspirace. Platón ji jako první klasifikoval a definoval její druhy. Jeho koncept se stal zdrojem pro západoevropskou filozofii, která rozdělila lásku na pozemskou a duchovní. Křesťanské učení postavilo do popředí sebeobětování a milosrdenství: Augustin Blahoslavený spojil křesťanský ideál lásky s neoplatónským učením. V renesanci Descartes přesunul oblast lásky do sféry lidských afektů a vášní a Kant jí dal status morální kategorie. Freud, který lásku redukoval na libido, revolučně přispěl k pochopení podstaty tohoto pojmu. Fromm ji považoval za sociální jev, způsob, jak překonat osamělost, a formu interakce s jinými lidmi. Původní koncept lásky vznikl i v ruské filozofii díky myšlenkám V. Solovjova, N. Berďajeva a dalších, kteří v ní viděli princip organizující existenci, přinášející harmonii a užitek lidstvu.