Písemné

Jedna z předních osobností „francouzské teorie“, která transformovala intelektuální svět v 60. a 70. letech 20. století, psychoanalytik Jacques Lacan upřednostňoval praxi před teoretizováním, ať už v terapii – přímé práci s pacienty – nebo ve výuce – vedoucím svého slavného semináře, kde se v dialogu s posluchači testovaly nejen nové interpretace freudovských textů a psychoanalytických technik, ale také nové způsoby myšlení. Tato preference mluveného slova před psaným odpovídala klíčové myšlence Lacanovy strukturalistické psychoanalytické reformy, podle níž nevědomí „je jazyk, jehož řeč musí být osvobozena“. Tato slova pocházejí z „Římské řeči“ z roku 1953 – programového projevu, který byl rovněž pronesen ústně, ale paradoxně se stal sémantickým centrem Lacanovy jediné sbírky textů, vydané v roce 1966 pod názvem „Écrits“ – „Psané“. Poté, co se Lacan, ne bez váhání, rozhodl představit se čtenářům v písemné podobě, zostřil otázku, kdo mluví: jeho texty z různých let a na různá témata – filozofická, literární a konkrétně psychoanalytická, od vědy a pravdy až po ženskou sexualitu – se znovu a znovu přibližují k vyhledávané řeči, dávají hlas těm nejneočekávanějším „postavám“, jako je pravda, a zároveň neustále míchají situace „sebeanalýzy“, v nichž autor mluví – jako v textu, který napsal speciálně pro obálku – sám k sobě. Tato rétorická podívaná, brilantně zinscenovaná Lacanem na scéně knihy, posílila jeho autoritu v psychoanalýze, ale také v něm odhalila mimořádného stylistu a vizionářského myslitele, jehož intelektuální nástroje se brzy staly užitečnými filozofům, filologům, historikům umění a filmovým vědcům. V roce 2012 Antoine Compagnon nazval rok 1966 „annus mirabilis“ – rokem zázraků –, kdy vyšly Foucaultovy Slova a věci, Althusserův Pro Marxe a Čtení Kapitálu, Benvenisteovy Problémy obecné lingvistiky, Barthesova Kritika a pravda, Genettovy Postavy, Todorovova Teorie literatury, Boulezova Studentská měření a Lacanovo Psané.

„Psané“ vychází v ruštině poprvé, a to ve dvou svazcích, z nichž první obsahuje zejména slavnou „Římskou řeč“ („Funkce a pole řeči a jazyka v psychoanalýze“), články „Zrcadlové stádium…“, „Freudova věc…“, „A konečně o subjektu“.