Kraj

Stařec se probudí, podívá se z okna, na něco čeká, na nic nečeká, usne. A vzpomíná, vzpomíná, vzpomíná.
Jeho vzpomínky neznají lineární čas – rozpadají se, skládají se do bizarních tvarů, někdy poetických, často děsivých. Střípky tohoto kaleidoskopu řežou až do krve, ale skládají se z nich příběh člověka, v jehož životě všechno bylo velmi malé, všechno bylo příliš obrovské, a všechno pominulo, a příběh celé země, která přežila několik velkých otřesů a zmrzačila nejednu generaci. Kulturní revoluce, pracovní tábory, veřejné zostuzování. Válka, strach, špína. Něžnost, smutek, osamělost. Kdesi v pozadí – láska, ale stařec mluví o válce, o strachu, o osamělosti a zradě, a jen o lásce nemluví.
Ge Fei je jedním z předních avantgardistů v čínské literatuře. Kritici ho řadí k takovým význačným současným čínským prozaikům jako Mo Jen, Bi Feiyu, Yu Hua a srovnávají jeho styl s Kafkou, Borgesem a Márquezem. „Kraj“ je čínská odpověď na román „Když jsem umírala“ Williama Faulknera, rozsáhlé panorama Číny 20. století a malý život člověka, který neunikl ze spárů historie. Stařec bloudí labyrintem svých vzpomínek, mluví, mluví, jeho vyprávění je útržkovité a plné opomenutí. Všechno se stalo na kraji – na kraji života, na kraji historie – ale všechno bylo, a láska taky byla.