Kolymské příběhy

„Kolymské povídky“, na kterých Šalamov začal pracovat ihned po návratu ze stalinských táborů a pracoval na nich téměř dvacet let, od roku 1954 do roku 1973, jsou ohromujícím uměleckým a dokumentárním svědectvím o jedné z nejstrašnějších tragédií 20. století. Spisovatel rozdělil všechny povídky kolymské epopeje – je jich asi 140 – do šesti cyklů-sbírek, z nichž první, sestávající z 33 povídek, nazval „Kolymské povídky“. V nakladatelství „Sovětský spisovatel“, kam Šalamov tuto sbírku v roce 1962 nabídl, byla odmítnuta s formulací: „Hrdinovi vašich povídek je odebráno vše lidské a autorův postoj je antihumanistický.“ V důsledku toho byly „Kolymské povídky“ u nás vydány nakladatelstvím I. P. Sirotinskaja (na základě rukopisů z spisovatelova archivu) až koncem 80. let. „Planeta Kolyma“ zobrazená Šalamovem je svět, ve srovnání s nímž Dantovo „Peklo“ vypadá jako nevinný vtip. Není z něj cesty ven. Zdá se, že neexistuje žádná naděje. Sám Šalamov – první existencialistický spisovatel v ruské literatuře – však zdůrazňoval, že v táboře existuje možnost „spoléhat se na jiné síly než na naději“. Moderní čtenář, obeznámený s mnoha díly „táborové“ literatury a osvobozený od zpolitizovaných klišé, dokáže ocenit hlubokou uměleckou originalitu Šalamovových příběhů.