Židovská válka

Zavedení římské vlády nad Judeou v roce 6 n. l. vedlo k řadě konfliktů náboženské, sociální a národní povahy. Moc pohanského Říma nad Izraelem byla vnímána jako urážka židovského náboženství, což vedlo k politickým nepokojům. V roce 66 n. l. vypukla první židovská válka a Joseph ben Mattityahu vedl povstalecké síly v Galileji. Poté, co byl odpor potlačen, se Josephus uchýlil do jeskyně se čtyřiceti rebely. Jak sám Josephus Flavius ​​vypráví, když se rebelové rozhodli navzájem si vzít život, aby se vyhnuli římskému zajetí, lstivě se mu podařilo stát se jedním z posledních dvou přeživších a poté přesvědčil svého druha, aby opustil jeskyni a vzdal se na milost vítěze. Císař Vespasianus ušetřil život židovskému veliteli, kterému se po skončení války podařilo zaujmout určité postavení u císařského dvora. Svou vlast už nikdy nenavštívil. Josephus Flavius, autor dějin židovské války napsaných kolem roku 75 n. l., byl opakovaně obviňován ze zaujatosti, což vysvětloval jeho závislý postoj u římského dvora. To však neubírá na zajímavosti jeho interpretace událostí židovské války a jejím významu jakožto přímého svědectví očitého svědka.