Stát. Co o něm píší filozofové

Od starověku je stát nedílnou součástí společnosti a také způsobem její organizace. Již ve starověku se zástupci intelektuálních kruhů začali zamýšlet nad podstatou moci. Starověcí řečtí filozofové Platón a Aristoteles považovali stát za systém norem, který určuje způsob života všech, kdo se podílejí na správě věcí veřejných, a římský myslitel Cicero jej vnímal jako osobní odpovědnost vládce. V průběhu staletí se však představa o tomto jevu měnila. Ve středověku se politický teoretik Niccolo Machiavelli a filozof Thomas Hobbes domnívali, že se stát mění v mechanismus darů a trestů a moc je zvláštní silou, které není cizí ani morální násilí. O něco později John Locke zdůvodňuje rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní a Kant hovoří o věčném míru jako o konečném cíli všech států. Následující filozofové moc kritizovali především: je mocná, může snadno ovládnout mysl lidí, proto je nutné určit její hranice a umět ji nasměrovat k dobrým účelům. Tato kniha vám pomůže nahlédnout do toho, jak se definice státu měnila ve světové filozofii, a pochopit, co do ní vkládali přední osobnosti humanitárního myšlení.