Holubník na žluté louce

Ve vesmíru Vladislava Krapivina, kde hrdinové jeho románu žijí, pracují a bojují, milují a nenávidí, umírají a konají činy, zázraky a fantazie jednají na rovných podmínkách. Vesmírné superkřižníky dálkového průzkumu zde koexistují s chlapci létajícími nad světem jako vánky, čarodějnice vycházejí s roboty a nerozumným dětem jsou přiděleny robotické děti jako vychovatelé. Samotný vesmír u Krapivina není jen obrovský prostor s hvězdnými galaxiemi-moři a planetami-ostrovy v nich - je to obrovský krystal, jehož počet stran je nekonečný a na každé straně svůj vlastní svět, podobný sousednímu i odlišný. Na jedné straně je to Země, na které žijeme ty a já. Na sousední straně je planeta prakticky nerozeznatelná od naší, jen je zde všechno obráceno naruby. Protože ti, kdo velí - tvorové nepochopitelné povahy, kteří nemají ani vlastní schránku, ale obývají figuríny a sochy - si ji podmanili z nějakého šíleného důvodu. „Když se lidé stanou lhostejnými, línými nebo příliš najedlými, když jim nezáleží na jejich planetě, objeví se ti, kteří poroučí. A některým lidem to nevadí: je to takhle klidnější a jednodušší...“ – říká jedna z postav románu. A zdá se, že tato jednoduchá pravda ještě dlouho neztratí svůj význam, ať už ve světě dvojčat z románu, nebo v našem světě.