Posádka Mekongu. Ur, syn Šama

Jméno tvůrčího dua Jevgenij Vojskunsky a Isai Lukodyanov, ačkoli není na předním místě, jako například jména Ivana Jefremova, bratří Strugackých nebo Kira Bulyčeva, je přesto jednou z nejzářivějších stránek v dějinách ruské sci-fi. Už jen fakt, že jejich první společný zážitek - román "Posádka Mekongu", vydaný na začátku šedesátých let - byl z proudu rukopisů vyčleněn Arkadijemi Strugackým, který v té době pracoval v redakční radě Detgizu, hovoří výmluvně sám za sebe. Kniha je napsána živým, lidským jazykem, pro tehdejší sci-fi vzácným, plná humoru a dobré ironie, mistrovsky zdobená detaily jedinečného života jihokaspického města, lidé v ní nejsou figuríny, nejsou to intrikáni, nejsou to chodící hlásní trouby nějakého projektu či nápadu, ale prostě lidé, stejní jako my, nejsou to géniové, ale ani ne hlupáci. „Ur, syn Šáma“, napsaný o více než deset let později, formálně sousedí s „Posádkou Mekongu“. V románu se hrdinové „Mekongu“ setkávají se synem Babyloňana, který se vrátil na Zemi, před několika tisíci lety uneseným ze Země vesmírnými mimozemšťany. Sci-fi? Ano, samozřejmě. Ale je to také román o lásce. O lásce, která překonává prostor a čas. Lásce, kvůli které je problém volby mezi obecnou univerzální myslí, ke které je hrdina připoután, a nemožností návratu v budoucnu z „nerozvinuté“ planety Země na vysoce rozvinutou planetu Eir rozhodnut ve prospěch první - planety, na které Ur, syn Šáma, našel lásku.