Nádvoří divů

Na literární mapě stříbrného věku zaujímá Irina Odojevcevová, „malá básnířka s velkou mašlí“, jak se sama nazývala, a oblíbená studentka Nikolaje Gumileva, zvláštní místo. Její první sbírka „Nádvoří zázraků“ (1922) se stala významnou událostí v literárním životě a byla jednomyslně schválena kritiky. „... Smysl pro styl v takové míře, jako má Odojevcevová, je známkou velmi velkého talentu,“ napsal Vladimir Piast. A dokonce i jízlivý Lev Trockij poctil Odojevcevovou svou chválou a mezi „malými a malými knížkami“ vyzdvihl „Nádvoří zázraků“: „Velmi, velmi pěkné básně.“ Sláva k ní však přišla ještě dříve. Na básnických večerech se mladá Odojevcevová těšila velké oblibě a brilantně recitovala své básně, včetně slavné „Balady o zabroušeném skle“. Okamžitě si jí všiml Alexandr Blok a obdivovali ji Kornej Čukovskij, Michail Lozinskij a Georgij Ivanov. V roce 1922 Irina Odoevtseva opustila Rusko a většinu života strávila ve Francii, ale v roce 1987 se vrátila do vlasti, kde se její knihy v SSSR prodávaly ve velkých nákladech. Kromě memoárové prózy zahrnuje Odoevtsevova dílo několik románů přeložených do mnoha jazyků a také sedm básnických sbírek, které se staly nedílnou součástí ruské poezie 20. století.