Další příběh: „Periferní“ sovětská věda o starověku

Pokud vědu považujeme za pole volné soutěže myšlenek, pak je přirozené psát její historii jako historii „vítězů“ – vědců, kteří učinili velké objevy a dosáhli všeobecného uznání. Ve skutečnosti však práce vědce nezávisí jen na talentu a tvrdé práci, ale také na jeho místě ve vědecké hierarchii, stejně jako na vnějších okolnostech, zejména na státní politice. Obzvláště důležité je to vzít v úvahu při studiu humanitních věd v SSSR, které bylo příznivé pouze pro ty, kteří bezpodmínečně sdíleli dogmata marxisticko-leninské ideologie a neodchylovali se od stranické linie. Kniha S. Kricha vypráví o osudech sovětských historiků starověku, především těch, kteří zůstali na periferii vědeckého života. Mezi nimi byli jak skuteční nekonformisté, tak i ti, kteří tíhli k hlavnímu proudu, ale nedokázali se do něj integrovat. Autor podrobně zkoumá strategie chování „periferních“ historiků, procesy interakce mezi „periferií“ a „jádrem“ a konečně tendence vývoje (či zániku) představ v sovětské historické vědě o starověku. Studium tohoto materiálu nám umožňuje novým způsobem odpovědět na otázku, k čemu nakonec dospěla sovětská historická věda a zda existovala alternativa. Sergej Krich je doktor historických věd, profesor historické katedry Omské státní univerzity pojmenované po F. M. Dostojevském.