Bezdomovci: Dětství tuláků v sovětském Rusku (1917–1935)

Mezi hrůzami 20. století se jen málo co vyrovná fenoménu bezdomovců, jak se v porevolučním Rusku nazývaly děti a dospívající osiřelé první světovou a občanskou válkou. V roce 1922 jich bylo šest až sedm milionů. Špinaví, oblečení v hadrech, putovali sami nebo ve skupinách městy a venkovem a hledali potravu, pohybovali se po zemi a drželi se vagónů, nacházeli úkryt před chladem ve sklepech stanic nebo v popelnicích, hladem hnáni k agresivním a násilným činům. Ve 30. letech 20. století bylo toto téma cenzurováno státem, který nemohl dovolit dětem bez domova existovat v „ráji“ sovětské společnosti. V posledních desetiletích se bezdomovectví stalo předmětem historického bádání. Ale pouze Luciano Mecaccimu se podařilo díky přímým důkazům a dokumentům z té doby, z nichž mnohé byly studovány poprvé, prezentovat úplnou rekonstrukci osudů hlavních postav, jejichž realita života se dnes někdy jeví jako fikce. V roce 2022 byla kniha oceněna nejvyšší cenou Florentské literární ceny, Zlatým florinem, v kategorii literatura faktu.