Autoportrét

„Autoportrét“ od Mana Raye je kronikou bohémského 20. století, kdy se všichni znali a žili v Paříži (a trochu i v New Yorku), ale zároveň je to zpověď umělce, vynálezce, tvůrce v širokém slova smyslu. Navzdory rekordnímu počtu letmo zmíněných světových celebrit se Man Ray nesnižuje k společenským drbům a kreativita vždy zůstává v popředí. A všechno ostatní jsou jen krásné scenérie, ve kterých shodou okolností žil a pracoval. Svou tvůrčí cestu popisuje podrobně, bez ostychu („Když se ohlédnu zpět, nemohu si pomoct a obdivuji rozmanitost svých zájmů a svou vynalézavost. Byl jsem skutečně novým Leonardem da Vinci,“ říká o svém osmiletém já), ale zároveň si zachovává zdravý rozum a smysl pro humor. Man Ray byl velmi talentovaný a všestranný člověk, neviděl potřebu vybrat si pro sebe jednu nálepku a nechápal ty, kteří s tím nebyli spokojeni: „... kolik lidí si je jistých, že nemám právo být nazýván zároveň fotografem i umělcem a musím být nutně jedním na úkor druhého: skvělým fotografem, ale mizerným umělcem, nebo naopak skvělým umělcem, ale mizerným fotografem - jako by sami kritici byli dostatečně kompetentní, aby to hned určili.“ Man Rayovy paměti jsou velmi objemným a věrohodným průřezem epochy, ale zároveň velmi osobním příběhem umělce. Dovedně balancuje na hraně, aniž by upadl do žádného z extrémů - upřímnost a jemná analýza světa současného umění se mísí v poměru výhodném pro obě strany.