Autobiografie bolševismu: Mezi spásou a pádem

Bolševismus jakožto kvazináboženské mesianistické hnutí si kladl za cíl radikálně transformovat společnost a vytvořit ráj na zemi. Aby se každý z jeho účastníků stal „novým člověkem“, musel se s pomocí komunistické etiky překovat, pochopit své nedostatky a překonat své pochybnosti. Klíčovou praxí bolševismu byla analýza vlastního „já“ – to, co Michel Foucault nazval „komunistickou hermeneutikou“. Mluvit o vlastních myšlenkách a záměrech, psaní autobiografií, dopisů a deníků – to vše mělo poskytnout nezbytnou interpretaci duchovního života člověka, skrytou před vnějším pohledem. Halfin sleduje poetiku bolševických ego-dokumentů a ukazuje, jak ty druhé ztělesňovaly narativ o pohybu z temnoty ke světlu a konverzi k nové víře. Postupem času se soudruhské soudy a diskuse o „hříších“ členů strany vystřídaly skutečnými politickými procesy, v nichž byli „nesprávní“ komunisté, zejména trockisté, prohlášeni za kontrarevolucionáře. Autor ve svém výzkumu kombinuje analýzu autobiografií se studiem komunistické psychologie a sociologie, jakož i politiky sebezdokonalování bolševiků, a přesvědčivě ukazuje, jak se vyvíjely předpoklady pro následný Velký teror.