Alaric, král Vizigótů: Pád Říma očima barbara

Gótové, stigmatizovaní a vyloučení z římské společnosti, byli brutální „barbaři“, kteří zničili „civilizaci“ – nebo alespoň tak to tvrdí tradiční vyprávění o pádu Říma. Pokud se na to ale podíváte z trochu jiného úhlu, příběh Gótů získává novou barvu a nečekaný význam. Alaric vyrůstal poblíž řeky, která oddělovala gótská území od Římské říše, a na vlastní kůži zažil radosti římské imigrační politiky, která oddělovala děti nových přistěhovalců od jejich rodičů. Nezískal výhody, které pravděpodobně očekával od vojenské služby. Římané byli rozděleni v tom, komu v jejich říši by měla být udělena občanská práva. Chtěli posílit svůj globální vliv, ale báli se ztráty své římské identity – byli závislí na zahraničním zboží, ale cizince nepovažovali za lidi. Na rozdíl od Římanů, kteří byli za Alaricova života plni náboženského fanatismu, netolerance a radikalismu, si Gótové jakožto praví křesťané cenili pluralismu a tolerance. Gótové byli v historii vykreslováni jako děsiví předzvěsti temného středověku, ale skutečnými nositeli starověkých ctností byli. Třídenní plenění, které Alaric a jeho Gótové provedli v císařském hlavním městě, zasáhlo strach mocným, ale byl to vyprovokovaný akt násilí. Kniha Douglase Boynea živým jazykem a pronikavou historickou analýzou ukazuje složitý a nejednoznačný vliv Gótů na následné světové dějiny.