Hej, sokoli, anebo můj táta je Muravjov-Apostol

Vasile je dvanáct let, žije v Moskvě, někde u Borisovských rybníků. Hraje na počítači, chodí ven s kamarády, kamarádí se s domácími duchy. Ano, s domácími duchy, protože má neobyčejnou rodinu, stejné přátele a všude se dějí různá kouzla. Ale jednoho únorového dne padá na tento poklidný život temný stín války.
A co teď bude?! Co teď bude s prababičkou v Kyjevě, s ostatními babičkami, dospělými, dětmi, kočkami, s uprchlíky? Pokud jim můžeme nějak pomoci – pomůžeme, i když je to riskantní, vždyť ne nadarmo maminka říká tátovi Muravjov-Apostol…
„…Jedné noci jsem nad hlavou uslyšel tiché cinkání. Zpočátku jsem nechápal, co to je. Pak jsem vstal a začal se dívat na polici. Zvoneček se tiše chvěl a něžně cinkal. Vlastně to bylo děsivé, protože když se v desátém patře třesou police, tak to možná je zemětřesení, jaké se v Moskvě nestávají. Nebo například někde dopadají bomby, které prostě ještě nejsou slyšet. Ale nebylo slyšet sirény ani výbuchy, lustr se nekýval. Kýval se jen zvoneček – a já jsem ho vzal do rukou, vzpomínaje, že je z Kyjeva, z Andrejevského spouštění. Zvoneček spokojeně cinknul a v rukou ztichl…“