Mrož, učitel a básník

Artur Givargizov je již dlouho známý jako autor dětských básní (sbírky „Jednou jsem letěl z jeřábu“, „Generálové“, „Když není čas“, „Kosmonauti“ a další), povídek a divadelních her. Artur je vzděláním profesionální hudebník, ale při čtení jeho básní okamžitě pochopíte, že je to skutečný básník, chuligán a kouzelník, který rozumí dětem jako nikdo jiný a je se svými čtenáři vždy za jedno. Jeho nová kniha – „Mrož, učitel a básník“ – jsou dva příběhy o šedesátiletém Michailovi Michajlovičovi z vesnice Pesočiny na pobřeží Severního ledového oceánu. Ale nebojte se! Nemluvíme o nudném důchodci. Miša je starší muž, ale velmi, dětinsky šťastný a všichni ho nazývají jednoduše křestním jménem, ​​„protože malý, lehkovážný a moudrý je jedno a totéž“. V Pesočinách je vždy místo pro obyčejný zázrak a štěstí jeho obyvatel spočívá v jednoduchých a srozumitelných věcech. Je to malý útulný svět, odříznutý od civilizace. Sám Míša tam žije s medvědem a rozmrzlým mamutem, chuligánem Sněgirevem a babičkou Oljou. A jednoho dne se v Oljině stodole usadili policisté, kteří přiletěli z Petrohradu; někdy se z nich stali filozofové, někdy orchestr. V Pesočinách sbírají houby, měří teplotu Severního ledového oceánu a hrají šachy. Malé kapitoly se dají číst jednu po druhé nebo i mimo pořadí. Každá z nich je jako krátké podobenství: někdy trochu smutná, někdy trochu filozofická, někdy neuvěřitelně vtipná. Givargizovovy příběhy jsou dětinsky naivní; vedle reality vždy žije něco fantastického. Ve druhé části knihy tato fantastickost prorazí. Koneckonců, Míša se vydává do tajemné horké Indie. Dřevěné domy v Pesočinách vystřídají indické chrámy a cesta se mění v zářivý kaleidoskop: exotická jídla, setkání s jogíny, jízdy na slonech, natáčení. Ale ani v pohádkové zemi nemá smysl se zdržovat příliš dlouho, když je kam a kam se vrátit. A Míša jde domů, kde ho celý Pesochny vítá jako velkého cestovatele.