Mrtvé duše

Báseň „Mrtvé duše“ byla za autorova života přeložena do mnoha dalších jazyků. Byla to neuvěřitelný úspěch. Nikomu před Gogolem ani po něm se nepodařilo tak živě a ostře popsat neřesti a slabosti ruského lidu, ani tak živě a pravdivě reflektovat nejdůležitější problémy Ruska. Uplynulo 160 let a báseň zní, jako by byla právě napsána. Čičikovovi, Korobočki, Nozdrevové, Pljuškinovi, Sobakevičové – jejich touhy, pocity, činy se nám nezdají být ozvěnami minulosti. Tyto postavy získávají moderní a ostrý zvuk, když sledujeme stále více nových her a filmů založených na této nesmrtelné básni. Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809-1852) je uznávaným klasikem ruské literatury, světoznámým prozaikem a dramatikem. Gogola čte, miluje a zná mnoho generací čtenářů - od mladých po staré: od dětství se ponořujeme do magického, okouzlujícího světa „Večerů na farmě u Dikanky“, se zatajeným dechem objevujeme „Viye“ - náš první „horor“ s prvky mystiky. Když zestárneme - čteme „Revizora“ a pro mnohé začíná seznámení s divadlem právě touto hrou. Říká se, že v ruské literatuře neexistuje jiný obraz, který by měl tolik jevištních interpretací jako obraz mistra lháře a vynálezce Chlestakova. A silná postava záporožského kozáka Tarase Bulby ze stejnojmenné povídky je nám známá ze školy. Kdo z nás nečetl Gogolovy „Petrohradské povídky“, které vyvolávají smích i slzy, lehký smutek i lehký zmatek: kdo je tento „malý muž“? Možná ten, který vidíme každý den a nevšímáme si ho… A konečně, „Mrtvé duše“ jsou Gogolovým největším dílem, které klade nejdůležitější otázky pro Rusko, na které dosud nikdo nezodpověděl: „Rusi, kam spěcháš? Dej mi odpověď.“ Gogol zůstává jedním z nejrelevantnějších spisovatelů dodnes.