Citadela

„Píšete, oslovujete lidi, jako byste vybavovali loď,“ napsal Saint-Exupéry v „Citadele“. „Jen málo lodí dorazí do přístavu. Většina se ztratí na moři. Po řece dějin nadále pluje jen málo významných slov.“ „Citadela“ je největším dílem Antoina de Saint-Exupéryho, vrcholem jeho umělecké filozofie. Tuto mocnou, nezničitelnou literární pevnost spisovatel budoval po mnoho let s maximálním nasazením a nekonečnou láskou. Protože „Citadela“ nebyla dokončena (Saint-Exupéry vždy opakoval, že ji nikdy nedokončí) a samotná kniha se ukázala být příliš objemná a obtížně čitelná, pokusil se ji francouzský spisovatel Michel Quesnel na žádost rodiny dědiců upravit, provedl několik škrtů a odstranil opakování, čímž živěji zdůraznil všechny umělecké přednosti. Nová verze se ukázala být přístupnější a populárnější a pomohla přiblížit čtenáře k tomuto nenapodobitelnému mistrovskému dílu velkého spisovatele a architekta, který si v srdci každé z nich staví vlastní citadelu. Vydáno v ruštině v brilantním překladu Marianny Koževnikovové. „Citadela“ je dílem z autorovy krve a masa, z jeho nejniternějšího nitra. Je to melodie, pochmurná a slavnostní hymna, která nevznikla díky nějakému setkání, ale neustále zněla v jeho duši, byla jím sama, jako dýchání, tlukot srdce, puls krve. „Citadela“, ačkoli je konstruována jako příběh, se rozpadá na mnoho nesouvisejících příběhů, které nevzbuzují zvědavost, ne zájem, ale potěšení krásou a významem.