Otec se dívá na západ

Debutový román Jekatěriny Manojlové, který dlouho před vydáním knihy přitahoval pozornost literárních recenzentů a kritiků a získal také cenu Alexandra Puškina pro Lyceum. Hrdinka románu, Káťa, je dcerou Rusa a Kazacha. Žije v malém pohraničním městečku a tyto dvě kultury měly na formování její osobnosti stejný vliv: rozporuplnou, složitou, jasnou. Do Moskvy odjíždí kvůli hluboké osobní tragédii, ale od rodných míst se navždy odtrhnout nelze: přitahují, nutí vás se alespoň na krátkou dobu vrátit a snažit se zlomit. V kuchyni ženy připravující pohřební dastarchan obratně rozhazovaly na kisaiky rozinky, sušené meruňky, datle a mezi tím převyprávěly příběh o tom, jak se starci posledních pár dní zjevoval malý nebožtík a nedal mu spát, neustále zpíval. Před svou smrtí si Amankul tahal za tenké šedivé vousy a stěžoval si snachám, že ať už nahlas řekne jakoukoli frázi, Maratik ji zazpívá a ponese ji přes pole s větrem. Stále se rozhlížel, hledal vtipálky, mával bičem, ale v odpověď na jeho kletby dostával jen nové písně. Toto je román o násilí a svobodě, štěstí a závislosti, o smrti a životě, který nad ní vítězí. Kniha o vzpouře dětí proti otcům, v níž nejčastěji spočívá pravá láska. „Dcera,“ řekla tiše Serikbai. „To znamená, že to bude Ulbosyn.“ Amanbeke zvedla bradu a těžké stříbrné půlměsíce v jejích uších se zakymácely. Ve vesnici se jméno Ulbosyn dávalo nejstarším dcerám v rodinách, kde se očekával dědic. Jméno znamenalo „Ať se narodí syn“ a každý den a hodinu znělo jako modlitba.