Evžen Oněgin

Když Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837) začal psát první kapitolu Evžena Oněgina, neměl tušení, že vytvoří jedno ze svých nejlepších děl. Začatý bez plánu, jako humorná povídka, se román ve verších proměnil ve skutečnou encyklopedii života pro celou společenskou třídu v Rusku v první čtvrtině 19. století. Oněgin je pozoruhodný šíří probíraných témat, pozorností k detailům každodenního života, poutavým dějem a hloubkou popisu postav. Zvláštnosti života dané doby jsou v románu zobrazeny s bezkonkurenční dovedností. Puškin psal Evžena Oněgina asi sedm a půl roku (1823–1830) a vložil do něj celou svou duši. Faust byl pro Goetha tak epochálním dílem a pro Byrona Pouť Childe Harolda a Don Juan. Když A. S. Puškin začal psát Oněgina, neočekával vydání a pracoval, jak sám vyjádřil, „napůl“, někdy v další kapitole reflektoval svůj vlastní život, jindy dělal lyrické odbočky plné jemného humoru nebo hlubokého elegického citu. Výsledkem bylo mistrovské dílo, s nímž je dnes obeznámen každý vzdělaný Rus.

Toto vydání kromě klasického textu románu obsahuje četné komentáře, které pomáhají lépe pochopit reálie ruského života na počátku 19. století, a také rozsáhlý článek slavného literárního vědce 19. století Lva Ivanoviče Polivanova o historii vzniku a uměleckých rysech tohoto jedinečného díla. Na konci vydání jsou uvedeny verze některých slok a částí románu, které se dochovaly pouze v rukopisech básníka, a také „Výňatky z Oneginovy ​​cesty“, restaurované A. F. Byčkovem z ručně psaného zápisníku A. S. Puškina.

Knihu zdobí nádherné barevné ilustrace Jeleny Petrovny Samokiš-Sudkovské, rozené Benardové (1863–1924), které nám umožňují na vlastní oči vidět jak postavy románu, tak život, který je obklopoval. Jelena Petrovna se narodila v Petrohradu do rodiny vojenského inženýra Petra Petroviče Benarda. Studovala malbu na Helsinské kreslířské škole a brala soukromé lekce u V. P. Vereščagina. Její díla byla vystavována po boku obrazů mistrů malířství, jako byli I. I. Šiškin a I. E. Repin. Umělkyně věnovala mnoho času knižním ilustracím, plakátům a billboardům; měla ráda secesi, odtud její láska k ornamentálním bordurám, vinětám, ozdobám hlavy a zakončením. V roce 1883 se provdala za akademika malířství R. G. Sudkovského, ale ten o dva roky později zemřel na tyfus; v roce 1889 se provdala za umělce N. S. Samokiše, odtud její dvojité příjmení. Revoluční události roku 1917 donutily E. P. Samokiš-Sudkovskou přestěhovat se do relativně klidného Vyborgu. Později umělkyně emigrovala do Francie a v roce 1924 zemřela v Paříži.